Archiv rubriky: Základní pojmy

bouřka

Bouřka – Jak vzniká? Co je blesk a hrom?

2 komentáře

V dřívějších dobách lidé věřili, že blesk a hrom jsou zbraněmi bohů a vyjadřují jejich hněv. Dnes již víme, že bouřka je přírodním jevem. V mnoha případech se vyskytuje bouřka z tepla. Vznikají v létě, když je velmi teplo a zároveň velká vzdušná vlhkost. Ne nadarmo před letní bouřkou často říkáme, že je dusno. Naše pokožka se pokryje potem, protože vzduch již není schopen přijmout žádnou vlhkost.

Předpokladem vzniku bouřky jsou prudké výstupné vzduchové proudy, kdy se teplý vzduch dostává do vyšší studené oblasti. Dojde k vytváření obrovských věžovitých oblaků. Sahají někdy až do výšky 10 km, i výše. Typicky bouřkové jsou kupovité oblaky. Ten největší z nich se podobá obrovskému květáku, který se nahoře často rozšiřuje do tvaru kovadliny.

Když je bouřka jsou i blesky a hromy?

V bouřkovém oblaku stoupá a klesá vzduch velkou rychlostí. Vodní kapičky a ledové krystalky jsou tím mocně vířeny z místa na místo, a tak dochází k vytváření elektrického náboje. Horní strana oblaku, kde se tvoří ledové krystalky, bude vždy silněji nabita pozitivním nábojem a spodní strana , kde je více vodních kapiček, negativním. Když je nábojový rozdíl dostatečně velký, dojde k výboji napětí – začne se blýskat.

Blesk si často razí nejkratší cestu k zemi. Přitom však obchází největší odpory ve vzduchu. Proto nemá podobu rovné, ale klikaté čáry. Blesk ohřívá okolní vzduch až na teplotu 30 000 stupňů Celsia. Vlivem takového horka dochází k mimořádně rychlému rozpínání vzduchu. Když je blesk rychlejší než zvuk – říkáme, že prorazí zvukovou stěnu – dojde k hlasitému třesku: hřmí. Blesk a hrom nastanou vždy ve stejnou dobu. Blesk vidíme dříve jen proto, že se světlo šíří vyšší rychlostí než zvuk.

Rozptyl slunečního záření a jak probíhá

Napsat komentář

Rozptyl patří k velmi rozšířeným jevům. Dojde k němu například tak, že se kužel světla, který vrhá baterka nebo jiný světelný zdroj, odráží od prachových částeček, které poletují vzduchem. Spatřit jej můžeme velmi zřetelně také při mlze, když v autě za jízdy zapneme dálková světla.  To se nám světelný kužel bude zdát doslova jako neprostupná stěna. To jsou však jen dva příklady z mnoha a mnoha dalších možností.

Z uvedených příkladů je tedy patrné, že k jevu nazývanému rozptyl dochází tehdy, pokud paprsky světla dopadají na velmi miniaturní částice anebo na plochu, která má mimořádně jemnou strukturu. Jako názorný příklad rozptylu nám poslouží pampeliškové nebo bodlákové chmýří. Pokud se na ně podíváme proti Slunci, máme pocit, že chmýří jakoby svítí. Tento světelný jev je způsoben tím, že dochází k přesměrování části dopadajícího záření do všech možných stran.

Stojí-li osoba tak, že pozoruje rozptylující se částice ze strany, zrak této osoby pak zachycuje větší či menší část tohoto rozptýleného světla. Vyvolává to dojem, jako by zářící částice byly světelný zdroj.

V oblaku se děje to, že se v něm, pohromadě vyskytuje větší množství rozptylujících částic, a tak se vytváří dojem celistvé zářící plochy. A mnoho ze světelných úkazů, které můžeme na obloze pozorovat je vytvářeno právě rozptylem. My, jako pozorovatelé máme možnost oblačné částice rozpoznat, pokud je jejich průměr větší, než je vlnová délka viditelného světla.

Zjednodušeně tedy lze říct, že oblak je veliký shluk malých zkondenzovaných kapiček, případně krystalků ledu, jejichž viditelnost způsobuje právě rozptyl slunečního záření. Velmi dobře je rozptyl pozorovatelný hlavně u ztenčujících se okrajů oblaků. Tentýž jev nastává, jakmile procházejí sluneční paprsky přes roztřepené okraje oblaků a jdou do zakaleného vzduchu. Právě díky rozptylu máme v takovýchto případech možnost pozorovat nejrůznější zajímavé světelné vějíře.

Oblaka – pouze voda, led a řada drobných pevných částic

Napsat komentář

Při pohledu na denní oblohu můžeme kromě modrého nebe vidět řadu seskupení, kterým se lidově říká mraky, odborněji však oblaka. Jejich složení je však poměrně prosté, jelikož jejich definice zní, že jsou soustavou vody a pevných částic ledu, které se vytvářejí v atmosféře naší země. Oblaka se mohou samozřejmě vytvářet v různých nadmořských výškách, a tomu odpovídá i jejich skupenství. Zatímco ve vyšší výšce je tvoří především ledové krystaly, v těch nejnižších vrstvách je naopak tvoří pouze kapky vody. To je samozřejmě dáno nižší teplotou.

Řada chybných názorů

Ohledně oblak neboli mraků koluje celá řada různých mýtů. Těmi nejčastějšími je to, že mraky jsou vlastně tvořeny pouze a výhradně vodní párou. Rozhodně to tak není, jelikož vodní pára je sama o sobě neviditelná, a to i ve výškách, kde se oblaka nacházejí.  Přesto má se vznikem mraků souvislost. Jejich vznik je totiž vázán na aktuální podmínky, které se v dané vrstvě atmosféry nacházejí. Vše začíná již na zemském povrchu, a to vlivem odpařování. Teplá vodní pára stoupá stále výše, kde začne vlivem chladnějšího okolního vzduchu měnit své skupenství z plynného na tekuté, tedy na dané vodní kapky. Tomuto procesu se říká kondenzace. Naopak postupuje-li až do oblasti s teplotami pod bodem mrazu, začne takzvaně desublimovat, kdy se mění v drobné ledové krystalky.

Oblaka potřebují ke svému vzniku i řadu dalších látek

Zajímavé je zcela jistě to, že mraky jako takové rozhodně nejsou tvořeny jenom vodou, ale i dalšími látkami, které mají velký vliv právě při jejich vzniku. A jejich složení je rozhodně velmi rozmanité. Jedná se například o drobné částice vulkanického prachu, drobné částečky půdy, nebo třeba i krystaly mořské soli. Všechny tyto částice jsou nazývány jako kondenzační jádra, která právě přeměnu vodní páry na vodu a led umožní. S velikostí jednotlivých oblak jistě souvisí také jejich hmotnosti. Vše samozřejmě závisí na množství vody a daných kondenzačních jader. Přesto lze říci, že běžný mrak, například o ploše 785 000 m2 a výšce 500 metrů by vážil zhruba 250 tun.

Vnitřní struktura mraků

To, že mraky nejsou všechny jednotné struktury, pozná i laik, který zdvihne své oči k obloze. Každý mrak může mít strukturu zcela jinou, která ho poté charakterizuje a řadí do příslušné skupiny. Těch je mimochodem mnoho, a počítají 10 druhů, 14 tvarů, 9 odrůd a také 9 zvláštností. Zpět ale k samotné struktuře. Především ji odlišuje velikost jednotlivých vodních kapek. Ty největší jsou v takzvaných nimbostratech, tedy mohutných dešťových mracích, které se nacházejí nejníže v naší atmosféře. Zde dosahují kapky velikosti až 100 mikrometrů.

Naproti tomu ty úplně nejmenší kapky vody mají oblaka s označením kumulus a stratus. Zde se jejich velikost pohybuje pouze okolo 9 mikrometrů. Zajímavé však je, že ačkoliv kapky či ledové krystalky souvisí s okolní teplotou, bylo zaznamenáno, že i mraky ve vrstvách s teplotou -42 stupňů Celsia mohou vodní kapičky také obsahovat.

Velký vliv samotných vodních kapek

To, že mraky obsahují právě vodní kapky, pocítíme nejlépe v období, kdy začne pršet. Kapky totiž již mají takovou hmotnost, kdy se zkrátka v daném mraku neudrží a gravitační silou jsou stahovány na zemský povrch. Stejně jako voda na zemském povrchu, tak i voda v mracích dokáže vázat řadu látek, nejčastěji těch prachových. Ideálním příkladem jsou například prachové částečky vznikající pří výbuchu sopek. Ty se s vodními kapkami spojí a prostřednictvím mraků jsou větrem přenášeny na jakékoliv místo naší planety. Totéž platí také o písku z pouště, který se může taktéž dostat i tisíce kilometrů daleko, v závislosti na aktuálních povětrnostních podmínkách.

 

 

Co je to atmosférická fronta

Napsat komentář

Pojem atmosférická fronta je především základní pojem v meteorologii. Fronty nezůstávají na jednom místě, ale přesouvají se. Přitom silnější fronta přetlačuje frontu slabší. Jako frontu můžeme označit vzduchovou hmotu o různých fyzikálních vlastnostech. Frontu tedy tvoří teplý a studený vzduch a následně začíná jejich promíchávání.

Přechodové pásmo je oblast, kde se dvě fronty setkávají, ale kde se promíchávají jen málo. Toto pásmo je dostatečně zřetelné jen do té doby, dokud jsou zachovány původní teplotní kontrasty. Rozhraní mezi těmito dvěma vzduchovými hmotami se nazývá frontální plocha. Pojmem fronta označujeme místo, které je na zemském povrchu na frontální čáře protnuto frontální plochou.

Meteorologové však stále častěji místo pojmu atmosférická fronta používají pojem a výpočty takzvaných meteorologických polí. Upouští se od klasické analýzy, a ta je nahrazována numerickými modely.

Atmosférické fronty slouží dnes již spíše jako orientační údaje a jako rychlé přehledy o tom, jak bude atmosféra vypadat v blízké době. Ale vzhledem k tomu, že ne každá fronta je doprovázena srážkami anebo nemá dobře vyvinutý oblačný systém, nemusí být jako údaj zcela směrodatná. Dalším krokem je ještě dohledání síly takové fronty, přičemž síla atmosférické fronty je dána právě rozdílem teplot.

Kupříkladu sledujete-li televizní předpověď počasí, pak vidíte analýzu i předpověď front anebo dokonce celých frontálních systémů, které se nacházejí v tlakovém poli. Základním parametrem ovlivňujícím budoucí počasí je právě poloha rozhraní. Předpověď počasí dovedou nejvíce zkomplikovat vlnící se fronty, což doslova rozhodí modely a není pak vůbec snadné vypočítat, jaké bude počasí. V našem zeměpisném pásmu je to však situace spíše ojedinělá.

Jak vzniká blesk a hrom?

Napsat komentář

V bouřkovém oblaku stoupá a klesá vzduch velkou rychlostí. Vodní kapičky a ledové krystalky jsou tím mocně vířeny z místa na místo, a tak dochází k vytváření elektrického náboje. Horní strana oblaku, kde se tvoří ledové krystalky, bude vždy silněji nabita pozitivním nábojem a spodní strana , kde je více vodních kapiček, negativním. Když je nábojový rozdíl dostatečně velký, dojde k výboji napětí – začne se blýskat.

Blesk si často razí nejkratší cestu k zemi. Přitom však obchází největší odpory ve vzduchu. Proto nemá podobu rovné, ale klikaté čáry. Blesk ohřívá okolní vzduch až na teplotu 30 000 stupňů Celsia. Vlivem takového horka dochází k mimořádně rychlému rozpínání vzduchu. Když je blesk rychlejší než zvuk – říkáme, že prorazí zvukovou stěnu – dojde k hlasitému třesku: hřmí. Blesk a hrom nastanou vždy ve stejnou dobu. Blesk vidíme dříve jen proto, že se světlo šíří vyšší rychlostí než zvuk.

Naše atmosféra neustále cirkuluje, a díky tomu dochází ke změnám počasí.

Napsat komentář

prouděníStejně jako je zcela běžným jevem vítr, který se vytváří nad samotným povrchem země, tak je naprostou samozřejmostí i cirkulace ve vyšších výškách, a to konkrétně až do spodní mezosféry. Toto proudění s sebou samozřejmě přináší změny počasí, a dokáže tak přinášet teplé a studené fronty, nebo suché či deštivé počasí. Zajímavé je, že na tuto cirkulaci má vliv nejenom nerovnoměrný povrch země a její otáčení, ale třeba i sluneční záření.

Několik nejdůležitějších proudů

Z hlediska důležitosti by bylo určitě vhodné vyjmenovat několik proudů, které patří mezi ty nejdůležitější. Jedny z nich jsou takzvané pasáty. Ty vanou od subtropických oblastí, z oblasti vysokého tlaku vzduchu. Jejich protipólem jsou takzvané antipasáty, které naopak vanou od rovníku k samotným subtropům. Toto stabilní proudění doplňují také monzuny, které jsou především sezónní záležitostí, a přinášejí s sebou dlouhé deštivé období, které se týká oblastí Indie či Asie.

Větrné proudy se objevují i daleko od rovníku

ProuděníZatímco jsme pouze upozornily na to proudění, které se vyskytuje v oblasti tropů a subtropů, i severnější a jižnější části naší země postihuje proudění, které tak s sebou může přinášet zmíněné studené a teplé fronty. Zde je však proudění mnohem jednodušší, kdy větry vanou buď zonálně, a to ve směru ze západu k východu, nebo meridionálně, tedy podél jednotlivých poledníků, a to od severu nebo jihu. Vlivem setkávání tohoto proudění, a vlivem toho, že mají rozdílné teploty, dochází k častým změnám teplot a počasí jako takového.

Je to však naprosto přirozený jev a je třeba říci, že právě díky výzkumu daných proudů může být počasí předpovídáno, tedy hlavně z hlediska teplot, i v delších časových horizontech, a to podle toho, odkud právě dané proudy přicházejí, a jaké teploty s či tlak s sebou přinesou.

Co je vlhkost vzduchu a jak se měří.

Napsat komentář

Jednou ze základních informací pojící se s podnebím určité oblasti je vlhkost vzduchu. Víte, o čem vypovídá a jak ji lze v rámci předpovědi počasí měřit?

O vlhkosti vzduchu

Vlhkost patří mezi základní vlastnosti vzduchu. Přináší informaci o tom, jaké množství vodní páry je v určitém množství vzduchu. Tyto údaje se mění dle místa a vlhkost vzduchu je samozřejmě i časově proměnlivá. Je limitována teplotou. Platí, že čím vyšší je teplota, tím může vzduch pojmout více vodních par.

Je-li vlhkost vzduchu vysoká a zároveň jsou vysoké teploty, vzniká dusno, které pocitově vnímáme nepříjemně.

Vlhkost vzduchu dělíme na absolutní a relativní. Absolutní vlhkost vzduchu představuje vodní páru obsaženou ve vzduchu o objemu 1 m3. Udává tedy konkrétní hmotnost vodní páry v jednotce objemu vzduchu. Relativní vlhkost představuje poměr mezi skutečným a maximálním obsahem vody ve vzduchu. Je vyjádřená v procentech.

Relativní a absolutní vlhkost vzduchu jsou základními veličinami charakterizující vlhkost vzduchu. Mezi ně patří také tlak vodní páry, měrná vlhkost vzduchu a rosný bod.

Měření vlhkosti vzduchu

PsychometrExistují různé přístroje na měření vlhkosti vzduchu. Pro určování počasí se používají zařízení k měření relativní vlhkosti vzduchu – vlhkoměry. Rozlišujeme různé druhy. Pro předpověď počasí se používá psychrometr.

Augustův psychrometr představuje vlhkoměr, který je složen ze dvou teploměrů. Jeden z nich je vlhký, druhý suchý. Každý z nich ukazuje jinou teplotu. Rozdíl mezi nimi se nazývá psychrometrická diference. Tento údaje je nepřímo úměrný relativní vlhkosti. Existuje ještě aspirační psychrometr. Kolem něj při měření proudí vzduch.

K měření vlhkosti vzduchu se používá také elektrolytický vlhkoměr. Vyhodnocuje vzdušnou vlhkost podle reakce ve speciálním roztoku obsahující elektrolytickou vylučovanou chemickou látku. Jeho výhodou je dlouhodobá stabilita, nevýhodou je nutnost obnovování elektrolytu.

schéma podnebných pásů

Podnebné (klimatické) pásy

Napsat komentář

Klasifikací podnebí je několik. Nejčastěji ho rozdělujeme do pěti pásů – tropický, subtropický, mírných šířek, subpolární a polární. Charakterizujme si jednotlivé pásy alespoň ve stručnosti.

Tropický podnebný pás

Tropický podnebný pás se nachází mezi obratníky Raka a Kozoroha. Jde o souvislý pás kolem rovníku. Pokrývají ho pouště, savany a deštné pralesy.

Dále se ještě dělí na tropický podnebný pás:

  • rovníkový: Jsou pro něj charakteristické malé teplotní výkyvy během roku i dne. Srážky jsou rovněž rovnoměrně rozložené do celého roku. Prší každý den v odpoledních hodinách. Výjimkou jsou zenitální deště v období rovnodennosti. V tomto období prší celý den. V tropickém rovníkovém podnebném pásu je velká vlhkost vzduchu.
  • střídavě vlhký: Teploty jsou průměrně od 24 do 31oC. Střídá se zde období dešťů a sucha. Deště jsou v období přechodu slunce v nadhlavníku.
  •  suchý: Charakteristický je minimální úhrn srážek. Stává se, že zde neprší i několik let. Nachází se tu nejsušší místo světa Asuán s úhrnem srážek 0,5 mm ročně. Pro tento pás jsou charakteristické velké výkyvy teplot během dne (až 40oC). Průměrné měsíční teploty jsou 24 – 40oC. V tomto pásu je vysoký tlak vzduchu.

Subtropický podnebný pás

Subtropický podnebný pás leží mezi oblastmi s mírným a tropickým podnebím. Je tedy jejich přechodem. Na severní polokouli se rozprostírá mezi 30o a 45o a na jižní mezi obratníkem Kozoroha a 40o.

Obecně platí, že jsou v něm minimální teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. Vyznačujeme se mírnými zimami a dlouhými a suchými léty.

Dále ho dělíme na subtropický podnebný pás:

  • západních okrajů pevnin: Ze severovýchodu z pevniny vanou pasáty, díky čemuž je zde v létě sucho a jasno. Teploty se v létě pohybují mezi 25 – 35oC. V zimě tu vanou západní větry od moře, následkem čehož je deštivo. Teploty v zimě se pohybují od 7 – 15oC.
  • východních okrajů pevnin: V létě jsou v tomto pásu následkem letních monzunů vydatné srážky. Najdeme tu nejdeštivější místo na světě Čerápundží s 11 000 mm. Teploty v létě se pohybují od 25 – 35oC. Zimní monzun vane z pevniny do moře, a proto je v zimě období sucha. V zimě je zde průměrně mezi 10 – 20oC.

schéma podnebných pásů

Podnebný pás mírných šířek

Mírný podnebný pás se rozprostírá mezi tropickým a polárním pásem. Nachází se na severní i jižní polokouli, konkrétně na severní polokouli mezi 40o a 30o severní zeměpisné šířky a na jižní polokouli mezi 40o a 50o jižní zeměpisné šířky.

Obecně se vyznačuje teplým létem, mírnou zimou a rovnoměrnými srážkami.

Mírný podnebný pás dále dělíme na:

  • oceánský:  Rozložení srážek během roku je rovnoměrné a jsou tu malé roční výkyvy teplot. Průměrně je tu kolem 20oC v létě a cca 5oC v zimě. Více srážek spadne v zimě. V mírném oceánském pásu jsou častěji mlhy a více oblačno.
  •  mírný kontinentální: Vyznačuje se velkými ročními výkyvy teplot. V porovnání s oceánským pásem je méně deštivý. V létě jsou průměrné teploty kolem 25oC. V zimě dosahují minusových hodnot a jsou většinou sněhové.

Subpolární podnebný pás

Subpolární podnebný pás se nachází především kolem polárních kruhů. Je přechodem mezi mírným a polárním pásem. Vyznačuje se dlouhými a studenými zimami a krátkými léty. Vyznačuje se nízkým úhrnem ročních srážek. Střídá se tu polární den a noc.

Pro subpolární pás jsou charakteristické lesotundry, tajgy a tundry. Jeho velkou část tvoří oceány. Subpolární podnebný pás se dále dělí na subantarktický a subarktický.

Polární podnebný pás

Polární podnebný pás je charakteristický velmi chladným podnebím. Tvoří ho polární pustina.

Dále ho dělíme na:

  • kontinentální: Srážky jsou rovnoměrně rozložené do celého roku. Je jich méně než 100 mm. Charakteristický je velký roční výkyv teplot. V létě je tu kolem -10oC a v zimě cca 65oC. Nechladnějším místem na Zemi je stanice Vostok, ve které dosahuje teplota téměř -90oC.
  • oceánský: Roční výkyv teplot není velký. Vanou tu pravidelné východní větry a srážky jsou rovnoměrně rozmístěné do celého roku. O něco více deštivo je v zimě. Roční úhrn je kolem 1 000 mm. V létě se teploty pohybují mezi 5 – 10oC, v zimě cca -35oC.

Skleníkový efekt – jeden z největších důvodů zvyšování teploty na planetě

Napsat komentář

Zemi v poslední době postihuje celá řada klimatických změn, a řada z nich jistě úzce souvisí s celkovým oteplováním naší země. Na to má samozřejmě jak z krátkodobého, tak i z dlouhodobého hlediska vliv celá řada faktorů, a jedním z nich je jistě skleníkový efekt. Ten je probírán již v lavicích základních škol, a rozhodně je dobrou volbou zopakovat si, co vlastně má daný jev na svědomí a jak vzniká.

Jako ve skleníku

Jak už napovídá sám název, naše země, a tak i rostliny, živočichové i my sami se tak ocitáme pod jakousi pokličkou, tedy v jakémsi obrovském skleníku. Zatímco dovnitř pronikají sluneční paprsky, které celou planetu i vzduch ohřívají, teplo nemá kam unikat. Je to stejné, jako být zavřeni v reálném skleníku. Samozřejmě atmosféra je ohřívána tím více, čím více je v ní takzvaných skleníkových plynů, které mají na ono ohřívání velký vliv. Mezi ty nejznámější patří běžný oxid uhličitý, ale také vodní pára, methan, freony nebo oxid dusný. Jedná se tak o plyny, které se v naší atmosféře běžně vyskytují, ale především sami lidé jejich množství zvyšují, a tím přispívají právě k oné změně klimatu, kdy tak teploty vzduchu i země dosahují stále vyšších hodnot.

Zajímavé zjištění s ohledem na historická čísla

Jelikož je právě toto téma velmi zajímavé a diskutované, jsou k dispozici také čísla, která jasně ukazují například koncentrace daných plynů v naší atmosféře. Příkladem mohou být hodnoty oxidu uhličitého. Zatímco bylo zjištěno, že před více než 65 000 lety se koncentrace oxidu uhličitého pohybovala na hodnotách od 180 ppm do 270 ppm, v roce 1960 již byla tato hodnota přes 300, tedy konkrétně 313 ppm. Poslední výzkumy ukazují, že v roce 2012 byla již hodnota 394 ppm. A dá se očekávat stále rapidnější vzestup a s tím i rapidnější změna klimatu, tedy především s ohledem na neustálé zvyšování teploty naší země.

Jak vzniká duha?

1 komentář

Duha patří mezi poměrně velmi oblíbené meteorologické jevy, především potom u dětí, které obdivují onu barevnou škálu, která se může na nebi vytvořit. Dospělí však více pátrají po principu toho, jak vlastně duha vzniká. A ten není nijak složitý, a stejně jako u celé řady dalších meteorologických jevů, i zde hraje hlavní roli voda a slunce. Slunce běžně prochází naší atmosférou, která však nemá tak velký lom světla, jako právě voda. Pokud tedy svítí skrz vodní kapku, dochází k rozkladu každého slunečního paprsku na jednotlivé barvy. Ty poté danou kapku opouštějí. Je-li kapek mnoho, a jsou ve stejné úhlové vzdálenosti od slunce, jeví se duha jako kruhový útvar. Často však bývá vidět pouze její část.

Jaké jsou její vlastnosti

DuhaPokud bychom se na tento jev podívali detailněji, i duha má řadu jasně a pevně daných vlastností. Především je to velikost oblouku. Ten je však subjektivní pro pozorovatele, a závisí tak na místě, kde se daný člověk nachází. Stejný vliv na to má samotné slunce. Pokud se totiž nachází na horizontu, je vidět přesnou polovinu kruhu. Přitom při pozorování z vyšších míst by bylo možné i zahlédnout celý kruh. Intenzita jednotlivých barev a jejich viditelnost se poté odvíjí od velikosti samotných kapek. Čím jsou větší, tím více světla se v nich láme a samozřejmě také vychází.

Ani dvě duhy nemusí být výjimkou

Ačkoliv většinou je k vidění pouze jedna jediná, existují případy, kdy jsou k vidění duhy dvě. K tomuto jevu dochází ve chvíli, kdy se v dané vodní kapce světlo nezlomí pouze jednou, ale zlomí se zde hned dvakrát. Tím vznikne takzvaná sekundární duha, které se objeví vždy nad tou primární. Při velmi příhodných podmínkách však mohou vzniknout i další duhy, a to až duha terciální. Tento jev však není zase až tak častý, jako ten výše uvedený, s druhou, tedy terciální duhou.

2 duhy