Archiv rubriky: Mraky

červánky

Předpověď počasí podle červánků

1 komentář

Na základě dlouhodobého pozorování přírody a životem s ní nerozlučně spojeným dokázali naši předkové s poměrně velkou přesností předpovídat počasí, a to i dlouhodobě. Naše generace, ač má v současné moderní době k dispozici mnoho velmi přesných přístrojů a pozorovacích metod, také občas uplatňuje předpovědi na základě pozorování přírody, chování zvířat a rostlin.

Je docela pochopitelné, čeká-li nás například víkendový výlet do přírody anebo na chatu, že budeme chtít znát aktuální počasí v oblasti, kam se chystáme či případně budeme potřebovat vědět, s čím máme na silnici počítat v průběhu jízdy autem atd.

V nápovědě ohledně počasí v nejbližší době nám může výrazně napovědět stejně tak dobře teplota vzduchu, vítr, oblačnost i srážky. Existují však i poměrně rozsáhlé možnosti, jak určit počasí podle přírodních úkazů, například podle červánků.

Na obloze jsou barvy velmi snadno pozorovatelné. Stačí, když vzpomeneme červánky, které často zdobí oblohu večer na západě. Červánky vznikají, když sluneční záření prochází silnou vrstvou atmosféry, a to právě nejčastěji při východu nebo západu slunce a modrá část viditelného spektra je atmosférou rozptylována mnohem více než červená část. To je také důvod, proč je zemská obloha většinou modrá. Oranžové a červené světlo je atmosférou rozptylováno jen málo, a tak o to lépe atmosférou prochází. A to je ono známé červené světlo odrážející se na oblacích, které všichni označujeme jako červánky. Pokud atmosféra obsahuje více vlhkosti, tím více je modré světlo rozptylováno a tím zbývá v oblacích více červené barevné složky. Červený západ či východ slunce tedy značí, že ve vzduchu je více vlhkosti než obvykle, a tak je vyšší i pravděpodobnost vzniku oblačnosti a srážek.

Obvykle vysoce vlhká bývá ranní atmosféra, a to z denního chodu vlhkosti. Proto ranní červánky ještě nemusejí znamenat, že bude opravdu pršet. Pokud se však při západu slunce na obloze objeví rozsáhle červená barva, značí to, že atmosféra má v sobě dostatek vlhkosti a déšť tak může přijít již v průběhu noci nebo zítřka.

Naopak v noci ani během zítřka nemusíme čekat srážky, pokud se obloha na západu zabarví do červena jen v úzkém pruhu, který rychle přechází do žluta, temně modra a černa. Taková situace spíše ukazuje na suchý vzduch provázející přední stranu tlakové výše.

Oblaka – pouze voda, led a řada drobných pevných částic

Napsat komentář

Při pohledu na denní oblohu můžeme kromě modrého nebe vidět řadu seskupení, kterým se lidově říká mraky, odborněji však oblaka. Jejich složení je však poměrně prosté, jelikož jejich definice zní, že jsou soustavou vody a pevných částic ledu, které se vytvářejí v atmosféře naší země. Oblaka se mohou samozřejmě vytvářet v různých nadmořských výškách, a tomu odpovídá i jejich skupenství. Zatímco ve vyšší výšce je tvoří především ledové krystaly, v těch nejnižších vrstvách je naopak tvoří pouze kapky vody. To je samozřejmě dáno nižší teplotou.

Řada chybných názorů

Ohledně oblak neboli mraků koluje celá řada různých mýtů. Těmi nejčastějšími je to, že mraky jsou vlastně tvořeny pouze a výhradně vodní párou. Rozhodně to tak není, jelikož vodní pára je sama o sobě neviditelná, a to i ve výškách, kde se oblaka nacházejí.  Přesto má se vznikem mraků souvislost. Jejich vznik je totiž vázán na aktuální podmínky, které se v dané vrstvě atmosféry nacházejí. Vše začíná již na zemském povrchu, a to vlivem odpařování. Teplá vodní pára stoupá stále výše, kde začne vlivem chladnějšího okolního vzduchu měnit své skupenství z plynného na tekuté, tedy na dané vodní kapky. Tomuto procesu se říká kondenzace. Naopak postupuje-li až do oblasti s teplotami pod bodem mrazu, začne takzvaně desublimovat, kdy se mění v drobné ledové krystalky.

Oblaka potřebují ke svému vzniku i řadu dalších látek

Zajímavé je zcela jistě to, že mraky jako takové rozhodně nejsou tvořeny jenom vodou, ale i dalšími látkami, které mají velký vliv právě při jejich vzniku. A jejich složení je rozhodně velmi rozmanité. Jedná se například o drobné částice vulkanického prachu, drobné částečky půdy, nebo třeba i krystaly mořské soli. Všechny tyto částice jsou nazývány jako kondenzační jádra, která právě přeměnu vodní páry na vodu a led umožní. S velikostí jednotlivých oblak jistě souvisí také jejich hmotnosti. Vše samozřejmě závisí na množství vody a daných kondenzačních jader. Přesto lze říci, že běžný mrak, například o ploše 785 000 m2 a výšce 500 metrů by vážil zhruba 250 tun.

Vnitřní struktura mraků

To, že mraky nejsou všechny jednotné struktury, pozná i laik, který zdvihne své oči k obloze. Každý mrak může mít strukturu zcela jinou, která ho poté charakterizuje a řadí do příslušné skupiny. Těch je mimochodem mnoho, a počítají 10 druhů, 14 tvarů, 9 odrůd a také 9 zvláštností. Zpět ale k samotné struktuře. Především ji odlišuje velikost jednotlivých vodních kapek. Ty největší jsou v takzvaných nimbostratech, tedy mohutných dešťových mracích, které se nacházejí nejníže v naší atmosféře. Zde dosahují kapky velikosti až 100 mikrometrů.

Naproti tomu ty úplně nejmenší kapky vody mají oblaka s označením kumulus a stratus. Zde se jejich velikost pohybuje pouze okolo 9 mikrometrů. Zajímavé však je, že ačkoliv kapky či ledové krystalky souvisí s okolní teplotou, bylo zaznamenáno, že i mraky ve vrstvách s teplotou -42 stupňů Celsia mohou vodní kapičky také obsahovat.

Velký vliv samotných vodních kapek

To, že mraky obsahují právě vodní kapky, pocítíme nejlépe v období, kdy začne pršet. Kapky totiž již mají takovou hmotnost, kdy se zkrátka v daném mraku neudrží a gravitační silou jsou stahovány na zemský povrch. Stejně jako voda na zemském povrchu, tak i voda v mracích dokáže vázat řadu látek, nejčastěji těch prachových. Ideálním příkladem jsou například prachové částečky vznikající pří výbuchu sopek. Ty se s vodními kapkami spojí a prostřednictvím mraků jsou větrem přenášeny na jakékoliv místo naší planety. Totéž platí také o písku z pouště, který se může taktéž dostat i tisíce kilometrů daleko, v závislosti na aktuálních povětrnostních podmínkách.

 

 

Koróny kolem Slunce a Měsíce a irizace

Napsat komentář

Koróna je v podstatě několik soustředných barevných prstenců. Koróny jsou optické jevy na oblacích středního patra. Objevují se kolem Měsíce i kolem Slunce, i když se nám samozřejmě pozorují lépe u Měsíce.  Korónám kolem Slunce je těžké věnovat tolik pozornosti, neboť sluneční záření nás příliš oslňuje.

Pokud bychom však pozorovali Slunce přes tmavé sklo anebo nějaký filtr, mohli bychom koróny pozorovat velmi často. K tomu, aby byly koróny pozorovatelné, je zapotřebí oblaků, které jsou tvořeny převážně vodními kapičkami. V ledových oblacích se s korónami takřka nesetkáváme. V případě Měsíce se koróna nazývá také dvůr. Jak jsme se již zmínili, každou korónu tvoří několik soustředných barevných prstenců, z nichž vnitřní prstenec je za normálních okolností zbarven do modra nebo do bíla. Často je označován jako aureola. Následný kruh bývá žlutý, a ten ještě vzdálenější načervenalý. Často se tento sled barev ještě dvakrát až třikrát směrem od Slunce (nebo Měsíce) opakuje.

Ke vzniku Koróny dochází ohybem světelných paprsků na vodních kapičkách a krystalcích ledu. Mezi velikostí kapiček a velikostí prstence platí nepřímá úměra: čím jsou kapičky vody menší, tím je prstenec koróny větší. Dokonce je možné z velikosti koróny vypočítat i velikost kapiček. Do výpočtů však vstupuje i typ oblaků, které korónu spoluvytvářejí. Výpočty jsou důležitými údaji pro vědce a nikoli nás laiky.

Někdy můžeme na obloze zahlédnout kromě koróny další optický jev probíhající v oblacích středního patra, jedná se o irizaci  Irizace oblaků(angl.: iridescent). Když oblaky irizují, dostávají zbarvení se zářivě perleťovým nádechem. V průběhu irizace převládají načervenalé a nazelenalé odstíny. S tímto jevem se nejčastěji setkáváme na okrajích mraků, jimž říkáme altostraty a altokumuly. Ty navíc musí být od Slunce ve vzdálenosti větší než 20° ale zároveň ještě v jeho dostatečné blízkosti. Irizace vzniká ohybem slunečních paprsků na kapičkách vody nebo na krystalcích ledu podobné velikosti.

Čím je ovlivněna barva oblaků?

Napsat komentář

Lidstvo se odjakživa zajímalo o oblaka, jejich barvu a tvary. Vše, co je více či méně zahaleno rouškou tajemství, je vždy velmi poutavé a zajímavé. A jak je to vlastně se zabarvením oblak? Proč jsou některá bílá, jiná šedá až téměř černá, a proč večer vídáme na obloze červánky?

[box type=“info“ ]Oblak je vlastně shluk nepatrných vodních částeček, ať už ledových krystalků nebo miniaturních vodních kapek. Některé oblaky však obsahují obojí, a to krystalky i kapičky zároveň. A vzhledem k tomu, že oblačné částice odrážejí, rozptylují i propouštějí světlo, je oblak pozorovatelný, což například vodní pára není.[/box]

Oblaka jsou logicky za dne velmi snadno pozorovatelná, a to díky silnému slunečnímu záření. V noci je tomu však jinak.  V noci jsou oblaka pozorovatelná pouze tehdy, pokud jsou ozařována alespoň čtvrtinou svítícího měsíčního kotouče. Za bezměsíčných nocí meteorologové množství oblaků pouze odhadují, a to na základě zakrytí hvězd.

Ale vraťme se k barvě oblaků, o které jsme se zmínili na začátku, ta závisí na barvě světla, která oblak osvětluje. Pokud je Slunce dostatečně vysoko nad obzorem, jsou pak oblaka přímo osvětlovaná slunečním světlem bílá nebo šedá. Velikost oblačných částic pak rozhoduje o tom, zda se nám oblaka jeví pouze jako bílá, případně v různých odstínech šedé barvy. Obecně platí pravidlo: čím jsou oblačné částice větší, tím tmavší se nám oblaka jeví. A právě toto je jasný důvod, proč se nám bouřková oblaka, která jsou tvořena velkými kapkami, těsně před bouřkou zdají doslova černá nebo ocelově šedá.

A nyní se vrátíme k objasnění záhady, čím je způsobeno, že některá oblaka v noci vypadají, jako by svítila? Takový úkaz můžeme pozorovat v období letního slunovratu. Jsou to vzácné druhy takzvaných stříbřitých oblak, kterým se také říká noční svítící oblaka. Tato oblaka se vyskytují ve výšce okolo 80 až 85 km a nemají s klasickou oblačností mnoho společného. Tato oblaka jsou velmi tenká a jsou tvořena s největší pravděpodobností shlukem droboučkých ledových částeček. Objeví se tehdy, když je Slunce asi 6 – 16°nad obzorem. Dobře pozorovatelná jsou kolem půlnoci, tehdy jsou vzdálené vysoké vrstvy atmosféry osvětlovány ještě Sluncem. V našich zeměpisných šířkách bývají takováto oblaka pozorovatelná od poloviny května do poloviny srpna, přičemž hlavní doba jejich výskytu je červen a červenec.