Červánky vnímáme jako zajímavý jev na obloze, díky kterému získá nebe různé odstíny červené barvy. Zamýšleli jste se někdy nad tím, o čem vlastně červánky vypovídají?

Co jsou to červánky?

Červánky představují jev, který se za určitých okolností objevuje na obloze, a to buď ráno, když se rozednívá, či večer, když se stmívá. Častější jsou večerní červánky.

I když podle názvu „červánky“ si vybavíme oblohu zbarvenou dočervena, může mít i další odstíny – růžové, oranžové a žluté.

Barvy se mění podle toho, jak vysoko je slunce nad obzorem. Čím níže je nad obzorem, tím více se mění ze své žluté barvy přes oranžovou k červené. Červánky je možné vidět ještě chvíli poté, co slunce zajde za obzor.

Červánky nemůžeme pozorovat, pokud je zrovna celá obloha pokrytá mraky.

Vznik červánků

Červánky vznikají především po větrném dni. Při větrném počasí se totiž do atmosféry dostává více zvířeného prachu. Na jeho částečkách při západu kondenzují vlivem nižší teploty vodní páry. Částečky prachu s ledovými krystalky jsou následně ozářené slunečními paprsky, dojde k jejich lomu a světlo se rozptýlí. Tento efekt vidíme jako barevné zbarvení oblohy.  Určitě jste také někdy slyšeli někoho říkat, že když jsou na obloze červánky, změní se počasí. Může to být pravda, ale není to pravidlem. Většinou se tak děje, pokud lze vidět červánky ráno. Znamená to totiž, že byla větrná noc, přibylo oblačnosti a přichází studená fronta, která zhorší počasí. Pořád se ale může stát, že se studená fronta rozpadne či změní směr.

Přesné změny počasí lze také odhadnou podle seřazení barev při západu či východu slunce. Bude-li obloha purpurově červená i po západu slunce, je větší pravděpodobnost, že nás následující dne čeká teplé počasí.  Pokud se při východ slunce objeví červené zbarvení v dolní části, s větší pravděpodobností nás čeká ochlazení a déšť.

Oblačnost, podobně jako teplota, patří k základním meteorologickým prvkům. Každá meteorologická stanice má v náplni práce sledovat, jak velká část oblohy a kde je pokryta oblačností.

Na klasických meteorologických stanicích se tak zjišťuje pokrytí oblohy oblačností a je určována osminami.  Tak můžeme sledovat například polojasnou oblohu, kde je pokrytí oblačností vyjádřeno 4/8 a zataženo pak  8/8, zatímco jasno je 0 až 1/8.

Pozorovatelé sledují pro klimatologické účely i druh oblačnosti. Výška oblačnosti je pak měřena  ceilometrem.

Meteorologové na základě zjištěných údajů vytvářejí takzvané numerické modely, které přímo počítají předpokládané množství oblačnosti pro dané období. Detailní modely jsou pak schopny ukázat předpověď oblačnosti v jednotlivých vrstvách. Zvlášť velký důraz je vždy kladen na nízkou, střední a vysokou oblačnost.

Oblakem pak nazýváme viditelný shluk nepatrných kapiček vody nebo ledových krystalů v ovzduší anebo jejich kombinaci. Vzhledem k tomu, že jak vodní kapky, tak ledové krystaly mají schopnost propouštět světlo, odrážet ho a rozptylovat, jsou oblaka viditelná, na rozdíl od vodní páry.

Aby mohl oblak vzniknout, je zapotřebí, aby se vzduch ochladil na takzvanou kondenzační teplotu. Kondenzační jádra, přítomná v atmosféře pak urychlují tento proces. Jsou to pevné příměsi, na nichž se díky jejich strukturovanému povrchu vodní páry srážejí rychleji. Čím je těchto kondenzačních jader v ovzduší více, tím snadněji pak dochází k přeměně vodních par na vodu.

V roce 1956 se začala používat jednotná celosvětová klasifikace, která rozlišuje celkem 10 základních druhů oblačností. Přičemž každý z druhů mívá ještě kromě svých specifických tvarů i další odrůdy a zvláštnosti. Pozorování mraků a jejich správné zařazení vyžaduje dobré znalosti a rozsáhlé zkušenosti, není to nikterak jednouché.

Umístění oblaku na obloze odpovídá také jejich složení. Některá oblaka jsou čistě vodní, jiná pouze ledová a další smíšená. Jako příklad uvádíme některé názvy oblak: Stratocumuly, Altocumuly, Cirostraty, Nimbostraty, nebo Cumulonimby. Každý z těchto druhů se vyskytuje v jiné výšce oblohy.