Předpověď počasí je určitě věda, ke které nám neposlouží pouze hodnoty, které získáme na naší zemi, ale ideální je porovnávat je s těmi, které získáme ve vysokých nadmořských výškách. A těmi máme na mysli až oblast stratosféry. A zatím jedinou efektivní možností, jak data z této výšky získat, je pomocí meteorologického balonu. V jeho případě se na první pohled jedná o skutečně obyčejný balon, který má však na sobě zavěšeno čidlo, které snímá potřebné hodnoty. Komplexní měření potom spočívá v měření tlaku, teploty a vlhkosti.

Aktuálně se nejenom na našem území používají balony, které mají hmotnost buď 800, nebo 1 200 gramů. Právě pod nimi je

Přesná konstrukce

zavěšena speciální radiosonda, která nejenom zaznamená potřebná data, ale je schopna je odeslat zpět meteorologům, kteří mohou daná data ihned použít ke své předpovědi. Tato běžná sonda váží zhruba 300 gramů. Existují však i takové, které jsou vybaveny čidlem pro měření ozonu, a ty váží již necelý jeden kilogram. Při umístění sondy je také důležité, aby nebyla blízko samotného balonu. Ten může totiž slunce ohřívat, a on dále teplo vysílá do okolního prostředí. Tím by docházelo ke zkreslování samotných údajů.

Sonda na jedno použití

Samozřejmě při vypuštění balonu se počítá s tím, že později praskne a tak se zřítí zpět na zem. Ač to může vypadat jako poměrně nebezpečné, nejsou známy informace, že by padající zbytky balonu a sondy někoho zranily. Pokud tedy balon se sondou dopadnou, často poslouží jako cíl různých amatérů, které je aktivně vyhledávají. Většina sond je totiž tvořena pouze pro jedno jediné použití, a tak je při dalším vypuštění nového balonu vypouštěna sonda nová. To také minimalizuje to, že by sonda při opakovaném vypuštění mohla být lehce poškozena a posílala by nepřesné údaje. Ty by potom měli vliv na samotnou předpověď.

[box type=“info“ ]O tom kdy a kde se meteorologický balón vypouští píšeme v jiném článku.[/box]

Již odpradávna se mezi lidmi šíří poučka o tom, že když létají rorýsi a vlaštovky nízko, bude pršet a naopak, když létají vysoko, bude hezky. Jako vysvětlení se vždy uvádí, že vlaštovky a rorýsi, lovci mušek, které jsou vnímavé na atmosférický tlak, se musí přizpůsobovat ve výšce letu právě těmto muškám. Když je tlak vzduchu nízký, mušky létají při zemi a jejich opeření lovci za nimi. Skutečnost je ale zcela jiná.

Jak je to tedy doopravdy? Mušky a drobný hmyz celkem zanedbatelné hmotnosti snadno podlehne vzdušnému proudění, jednoduše je odvane i velmi slabý vítr a tudíž jejich pohyb ovlivňuje termika. Termikou nazýváme vertikální pohyby vzduchu ve stoupavých a klesavých proudech. Jakmile se ocitnou mušky a hmyz v těchto stoupavých proudech, jsou unášeny často do velkých výšek a tam za nimi létají celá hejna ptačích lovců – vlaštovek a rorýsů. Rorýsi jsou tvarem těla o něco zavalitější než vlaštovky a velmi snadno jsou k rozpoznání podle svistotu, hlasitého pískání, které za letu vydávají. Rorýsi létají téměř neustále, v letu dokonce i spí. I stavění hnízd u nich probíhá v letu. A právě během letu chytají nejen hmyz, ale i všechen možný materiál, který jim přijde vhod při stavbě hnízda.

Termické proudění v atmosféře je často vynese za potravou i stavebním materiálem až do výšky okolo 1 km. Jakmile je vidíme létat vysoko nad zemí, není to proto, že by tam vylétal pronásledovaný hmyz z důvodu vysokého tlaku, ale proto, že za to může termika. A termika je záležitost pěkného počasí.

Naopak, pokud ke konvekci nedochází, hmyz nemá zcela žádný důvod, proč namáhavě vylétávat vysoko do oblak a vážit tak složitou cestu několik kilometrů vysoko, zbytečně daleko od rostlin, na nichž sbírá svou potravu a stavební materiál zase on. Hmyz tedy zůstává blízko povrchu a rorýsi ho zde mohou ulovit během nízkého letu.